Slyšet Barvy (část první)

...aneb poprvé na Colours of Ostrava

Chtěla jsem to podniknout už dávno. Ale buď jsem neměla čas nebo prachy (to spíš) nebo koule vydat se sama na východ. Letos jsme se s mou věrnou společnicí Jitkou (což bude i důležitá postava celého tohohle vyprávění) shodly, že LETOS už musíme. Tenhle rok je TEN rok.

Vstávala jsem v šest, abych si sbalila krosničku (teda obří bágl, co jsem sotva unesla na zádech) a vyrazila na vlak směr Pardubice. Než se vám začne zvedat kufr z toho, že jsem dobrovolně zamířila do města perníku, vězte, že jsem tam byla jen pár minut kvůli přestupu na rychlík do Ostravy. Co si budeme nalhávat, cesta nebyla moc příjemná. První spoj hyzdily výluky a druhý byl beznadějně přeplněný. Nemělo cenu se nějak namáhat, bylo narváno, kupéčka, chodby, záchod... Celou cestu do Ostravy jsem stála v uličce, ale s tušením, že mi to za to stojí, jsem to tiše přetrpěla. Občas jsem prohodila pár slov s Jitkou, která jela oním rychlíkem na indický způsob (rozuměj: lidé doslova přetékají z vagónů) už z Prahy.

Ostrava, hlavní nádraží, s půlhodinovým zpožděním. Šly jsme s davem, abychom nemusely přemýšlet kudy jít. Tenhle náš plán selhal už venku před nádražní budovou. Naštěstí jsme se nějak dostaly až do centra k Slezkoostravskému hradu, kde bylo stanové město. Tady už to začíná odsýpat. Papírové vstupenky nám vyměnili za náramky, s Jíťou jsme ztopořily stan a hurá do areálu, kam jsme dorazily na pátou. začalo pršet. Rozhodly jsme se schovat na přednášku/besedu s Davidem Černým na Reflex Discussion Stage. Černý se však ožral jak mužika a nepřijel, jak nám těsně před začátkem smutně oznámil moderátor. Místo toho požádali amerického street artistu Gaiu, který se zabývá velkoformátovými malbami většinou na stěny domů, opuštěných budov atd. Během celého festivalu maloval jednu zeď v areálu. Byl velice sympatický, uvolněný, dělal vtípky. S Jitkou jsme se shodly, že nás neláká tolik jeho dílo jako takové, ale spíš jeho osobnost, vize a koncept. Dalším bonusem bylo, že zatímco naše mozky dostávaly první kulturní krmi, přečkaly jsme v suchu tu největší přeháňku, po zbytek večera už nepršelo. Win-win situation.

Creative Placemaking, Ostrava organized by @meltingpotforum in conjunction with @colours_cz festival for the @dolnioblastvitkovice site. In this mural are three workers framed by a smartphone with two white hands (from a photograph I captured of @francofasolijaz his mural when we were in South Africa). The background is a continuation of my work in Italy for my solo show at @999contemporary using the artefact compression effect known colloquially as datamoshing as a foundation for generating new forms. How does global competition and free trade affect cities formerly dependent on the production of heavy industrial products such as steel and the mining of commodities such as coal? Sites rendered obsolete by globalization become destabilizing to a local economy and can be a painful reminder of a dirtier, albeit stronger economy. The Czech Government and the EU prevented the Nether District Viktovice from being demolished in 1998 and focused over the past decade on turning the complex into a cultural heritage site with the designation provided by @unesco . How is culture employed to save and convert former sites of labor? What are the effects of a changing economy that transitions from polluting industry to a supposedly more clean creative class. At the bottom of the piece is a small portrait of the @steelstacks_pa site in #bethelhem Pennsylvania in an effort to draw a local parallel between the Czech Republic and United States

Fotka zveřejněná uživatelem gaiastreetart (@gaiastreetart), Čec 19, 2016 v 5:24 PDT

Naším prvním hudebním zážitkem byli skotsko-irští Treacherous Orchestra. Punk, dudy, kytary, banja, brýle jako ze Stra Treku a asi tisíc členů kapely, kteří neměli vůbec problém zaplnit obří hlavní stage (Česká spořitelna Stage).

Abychom se příliš neuklidnily z ďábelského tempa, co nasadili Skotové, Jitka rozhodla, že se vydáme na českej underground – kapelu Už jsme doma?. Chytrá u vstupu vyfasovaná brožurka mně, neznalcovi, napověděla, že budu mít tu čest s avantgardním post-punkem a rockem. O moc chytřejší jsem z toho věru nebyla, nicméně Už jsme doma?  mě zase až tak neodradili, naopak.

Čas headlinerů se přiblížil. Jen tak tak jsme stihly zabrat slušná místa na Tame Impala. U zvukaře, protože tam je právě ten zvuk nejlepší, jak tvrdil náš třetí do party Tom. (Malá odbočka k němu – Tom byl důkaz, že správní lidé mohou jakýkoli zážitek udělat nezapomenutelným, i kdyby to ve skutečnosti stálo za hovno. Colours by naštěstí nebyl ten případ, to by byl skvělý i bez Toma, ale fakt, že i když jsme se příliš neznali – Jitka třeba Toma neznala vůbec; náhodně se setkali daleko od domova a přesto jsme spolu dokázali propařit celé čtyři dny, zkrátka tohle tomu celému dodává extra super lo-fi post power kouzlo.) Tame Impala si hned zpočátku nasrali do bot, když frontman vesele prohlásil, že je to tu skvělý a že je to poprvé, co jsou tady v Čečensku. Pak nastalo trapné ticho. Jen v dáli vítr hnal jakési křovisko jako ve filmových westernech. Aspoň mně to tak připadalo. Nicméně, to Kevin Parker ihned pochopil, omluvil se a už pak za sebe nechal mluvit svojí hudbu. Ta všechno zachránila a odčinila i s úroky za ukřivděné čecháčství. Naprosto dokonale promyšlená show – vizualizace a světla ladící s hudbou, konfetová děla, kouřová děla – to všechno občas v člověku vyvolávalo dojem, že je na jednom velkém tripu. (Vygooglete si nějaký jejich záznam koncertu z letoška)

Slowdive. Jejich jméno vystihovalo situaci víc, než by si asi přáli. Velké nadšení z jejich návratu na hudební scénu vystřídalo pomalé tonutí v mrzutosti. Byli dobří, ale… Něco tomu chybělo. Jako by v nich už nebylo to kouzlo živého vystupování s kapelou. Abych řekla pravdu, Slowdive jsem nikdy moc neposlouchala, tudíž bych si neměla mít právo soudit, ale ten výkon, co jsem viděla na Colours mě ani nedonutí si je teď zpětně pustit doma. Mělo by mě to asi mrzet, co?

Co ale stojí za zmínku u téhle stage byla příhoda, jak dvě holky k pivu zdarma přišly. Rozkazy zněly jasně: Tom bude střežit dobyté pozice v davu fanoušků a Jitka a já dojdeme do nedalekého stánku pro pivo. Stojíme si dlouhou frontu, už jsem skoro na řadě, když v tom se okolo nás a baru začne motat chlápek. Očividně už nebyl nejstřízlivější, ale nebyl ani příliš opilý – takový ten vzácný stav, kdy jste přesně totálně tak akorát. Chvilku zkoumal, jestli fronta na pivo je opravdu fronta na pivo. Pak se zdráhavě začal lidí ve frontě na pivo poptávat, jestli je to fronta jen na pivo. Následně začal tvrdit, že nechce předbíhat, že ani nechce pivo, ale jen šest panáků morgana do kelímku, který třímal v ruce. Zželelo se nám ho s Jitkou a tak jsme ho pustily před sebe. On byl za to neskutečně rád, děkoval nám, vtipkoval s námi, vtipkoval s barmankou, vtipkoval s barmanem, možná si řekl i pár vtípků jen pro sebe. Ve finále nám za náš dobrý skutek dvě ze tří piv zaplatil. A pak že pro dobrotu na žebrotu, že jo.

Tím, že nás Slowdive nenadchli, nám nebylo líto jít co nejdříve zpátky na hlavní stage, kde měl za chvíli začít hrát M83. Stáli jsme téměř v první řadě a vyplatilo se. Tu obří nálož pozitivní energie jsme dostávali přímo do ksichtů. Tom, ačkoli si myslím, že na tenhle druh hudby moc není, byl nadšen. Jitka si to vyloženě užívala a já ostatně taky. Všichni na scéně se mohli přetrhnout, obzvlášť basista/bubeník/klavírista/bůh-ví-co-ještě byl k nezastavení. Veselé písničky rozhýbaly boky snad úplně každému, kdo se na v okolí v danou chvíli vyskytl. Nemohli jsme si přát lepší zakončení prvního dne!

Poslední tažení vedlo na Electronic Stage, kde už jel bomby Rone se svým Live DJ setem. Doufala jsem, že když nás jedni Francouzi roztančili, tak další Frantík nás bude v tanci udržovat. Byla jsem tedy u vytržení, ale ostatní byli už unavení a ani ostatní lidi vůbec nepařili, netančili, jen tupě stáli. To mě odradilo a tak jsem souhlasila, že pojedeme spát. Nějakým záhadným způsobem se Tomovi podařilo v tom chaosu, policistech a davech unavených a připitých návštěvníků chytit taxíka. V kempu jsme se rozloučili, že si dáme zítra vědět, a každý jsme se vydali na jinou stranu do tmy.

To, co jsem ve čtvrtek nestihla, ale ráda bych:

• VR/Nobody - stoupající hvězda mladé české alternativní scény.
• Brodka - Experimentující Polka... (Ne, to není začátek špatného porna

část druhá - část třetí - část čtvrtá