Slyšet Barvy (část čtvrtá)

...aneb poprvé na Colours of Ostrava (neděle)

V neděli ráno jme vystrčily hlavu ze stanu brzo ráno, abychom řekly Tomovi sbohem, jelikož nás opouštěl předčasně kvůli svým vlastním hudebnickým povinnostem. Smutně a nadšeně zároveň jsme se vydaly vstříc poslednímu festivalovému dni. Zavčas jsme dorazily na besedu/přednášku s sociologem Janem Hartlem, politologem a filosofem Václavem Bělohradským a ekonomem Tomášem Sedláčkem. Celé to moderovala publicistka Petruška Šustrová. Takový to diskusní dreamteam přilákal do sálu hodně lidí, za chvíli bylo našlapáno. Nezklamali. Diskuse se točila kolem současné krize Evropy a její identity. Rozebíralo se, proč a jak Evropa přichází o svou kulturu, co způsobuje všemožné současné problémy (Brexit, panika z migrační vlny) a proč Evropa ztrácí svou hrdost a schopnost čelit zbytku světa a hlavně sobě samotné. Všichni v sále jen souhlasně přikyvovali nad rozumnými a dobře argumentovanými výroky, pánové vše jasně a přehledně vysvětlovali a s jejich názory se většina zajisté ztotožňovala. Tomáš Sedláček zaválel, když přirovnal současný stav Evropy k postkoitální melancholii. Evropská unie byla kdysi hit, všechno fungovalo a vzkvétalo ovšem pouze a jedině po ekonomické stránce, na kterou se kladl větší důraz na úkor kulturního stmelování. S příchodem celosvětové ekonomické krize okolo roku 2008, kdy i celá evropská ekonomika šla do háje, se najednou začaly projevovat nedostatky i v ostatních sférách Unie, frustrace jednotlivých národů a kultur, které byly akorát utlačovány evropskou byrokracií, vypluly na povrch. Slovy Sedláčka – je to jako po sexu, kdy to nejlepší máme za sebou a teď už jsme jen smutní a pořádně nevíme co dál. A tak přešlapujeme a vymýšlíme voloviny – viz Brexit… #vážnávěc

Po konci diskuze jsem s Jíťou chvíli bloumaly a byly mrzuté, pravděpodobně nad smutným osudem Evropy a naším pocitem kolektivní viny, se kterou se v dnešní době už asi rodí každý Evropan, nebo se začala projevovat ztráta Toma. Cítily jsme něco jako fantomové bolesti… Zašly jsme si na čaj a pak se podívat na stage od magazínu Full Moon. Tušila jsem, že LazerViking, který měl za chvíli začít hrát, bude nářez. Jakuba Kaifosze znám od doby, co poslouchám Wild Tides, tudíž jsem neměla obavu, že bych po jeho vystoupení se svým novým projektem (společně s britským producentem jménem Sabrehart) zůstala klidná a neznechucená. Samozřejmě že ne. Plival po divácích, šahal si do rozkroku (neuvěřitelně těsných kalhot), vyplazoval jazyk, valil oči, tančil jako by měl epileptický záchvat nebo byl posedlý. Zkrátka top! #hegeš

Z Vikinga jsme se šly uklidnit na 2Cellos. Ano, jsou to chlapci hezcí, hraje jim to pěkně, show udělat umí, ale nemohla jsem se zbavit pocitu, že to jsou už jen komerční zaprodanci. Což ovšem není nic hrozného, neodsuzuji je za to, ale nechtěla jsem si kvůli jim nechat utéct jiný zajímavější program. Jitka to koneckonců cítila stejně. #souznění

Totální bombou, plastickou trhavinou s ohromnou silou, kterou by se na sebe nestyděl přivázat leckterý terorista, byl pak úspěšný pokus dostat se na Gong Stage („do Gongu“), kam se běžně musí dělat rezervace dlouho dopředu. V obrovském sále v bývalém plynojemu, který pohltí stovky (možná i tisíc) lidí, se během Colours konaly koncerty přednášky, divadla. My si zvolily Zohara Fresca, izraelského jazzmana. Se svou kapelou nám doslova vybubnoval díru do hlavy! Jazzový základ s blízkovýchodním šmrncem v podání neskutečně dobrých hudebníků. Dlouhé skladby byly běžně několikrát přerušovány salvami potlesku. Oprávněně. Sál ani nedýchal, atmosféra byla tak hutná, že vás Zohanova hudba doslova vtlačila do sedaček. Díky bohu polstrovaných, abyste si neotlačili sedinky. #allthatjazz

Bohužel jsme na Zohanovi nebyly až do konce, což byla moje vina, jelikož jsem zoufale moc chtěla konečně vidět HRTL, kterého jsem měla možnost za mého působení v Hradci vidět už dvakrát a dvakrát mi do toho něco přišlo. Tentokrát mě nemohlo nic zastavit i na úkor toho, že Jitku moc neoslovil a spíš to jen přetrpěla z lásky ke mně. #láska

HRTL (Leoš Hort) dostával lidi do varu. I přesto, že byl ještě bílý den, lidi nebyli z většiny opilí nebo sjetí, tančili jak o život. Hortovou předností je, že mixuje analogově, prostě přepojuje kabely a mačká čudlíky, žádné počítače a jiná zařízení, takže prý údajně ani on sám neví, jak co bude znít. K dobré hudbě se tak přidává i moment překvapení.

Nicméně jsme ani na téhle stage nevydržely dokonce, protože jsme pospíchaly na Passengera, což bylo další okouzlení ve stylu Aurory, Brunettes Shoot Blondes. Žádné přehnané manýry, žádná okázalá show. Na obrovskou hlavní scénu nastoupil chlapík s kytarou a charakteristickým hlasem a nechal si celý ten dav padnout k nohám. Byl bezprostřední, vtipkoval, sálalo z něj něco, co ve mně vyvolávalo pocit, že jsme staří dobří kamarádi. Svoji odrhovačku Let Her Go zahrál, bez ní by to nešlo, zpívali s ním snad úplně všichni a on byl za to rád, protože sám moc dobře ví, že téhle písně bylo, je a bude všude až moc. Jeho ostatní písničky rozhodně stojí za poslechnutí, přestože, jak sám tvrdí, je to většinou depressive shit. Prý má jen jednu veselou písničku, jejíž psaní ho prý nebavilo. A je to veselá písnička o věcech, co nenávidí. Passenger vážně zabodoval, ať už se mi ten jeho hudba líbí nebo ne (pochybuji, že bych si ji někdy sama od sebe pustila), osobně jsem byla unesená z jeho vystupování a osobnosti. Na podzim bude vycházet jeho nová deska Young As The Morning, Old As The See, pokud na to nezapomenu, rozhodně si ji poslechnu. #okouzlení

Poslední koncert, na kterém jsme s Jitkou byly, protože za A) se na nás podepisovala únava a za B) druhý den ráno jsme měly brzo vstávat na vlak, byli britští The Vaccines. Byla opět facka energie po mírumilovném Passengerovi. Trsali jsem, jako by se nikdo nedíval #dancelikenobodyswatching

Jako ukázku jsem přidám svou oblíbenou:

Než jsme se vydaly spát, pospíchaly jsme na záchod, udělaly si asi milion selfie, které jsme opomínaly pořizovat během celých Colours a vystály jsme frontu na poslední čerstvě usmažené bramborové chipsy. Pak už brambory došly. Obsluha tvořená mladým párem z toho byla trochu nešťastná, tak jsem donutila Jitku, aby tancovala a svými pohyby odháněla další zákazníky. Fungovalo to. #creepy

ANI POSLEDNÍ DEN JSEM NEDOKÁZALA STIHNOUT SPOUSTU VYSTOUPENÍ - například:

• Videos - český projekt Radka Brousila
• De Staat - provokativní rockeři z Nizozemka
• Underworld - ...

SLOVO ZÁVĚREM + rady a tipy:

Zažila jsem zatím ty nejlepší čtyři dny mého života. Colours je o lidech a na ně jsem měla štěstí. Jitka a Tom, dále pak Sobeček, týpek, co po nás chtěl vyzradit, kde se dá najít kafe, sympaťáci v čajovně, slečny od Wayfarer stánku, slečna, od níž jsem si koupila náušnice, paní, co nám radila na nádraží a spousta dalších.... Všem patří tisíceré díky, ať už se o přispění k celkovému zážitku zasloužili jakkoli.

Atmosféra byla kouzelná, nepřející počasí na ni nemělo vůbec vliv. Nestresovali jsme - co jsem stihli, stihli, co ne, tak nás to moc dlouho nemrzelo. Člověk si musí uvědomit, že jakkoli dobře byl program Colours sestavený, nemůže být všude. My jsme se nechali vést naší aktuální náladou s tím, na co jsem měli chuť. Tenhle styl nám vyhovoval a ve finále jsme si díky tomuhle naprosto free přístupu užili nejvíc.

Pokud máte vezměte si s sebou powerbanku. A rezervujte si místenky do vlaku. Pokud je hlášený déšť, rozhodně zvažte gumáky.

Jakmile máte náramky, choďte do areálu vedlejšími vchody, security tam méně prudí.
Nebojte se, jací umělci přijedou, a lístky kupte dopředu, ať ušetříte. Colours si získává mezi festivaly takové renomé, že vždy se na programu objeví nějaká superhvězda/y, rozhodně se to za ty peníze stát bude.

To hlavní úplně na závěr: Nebuď piča a za rok jeď taky!

část první - část druhá - část třetí