...aneb poprvé na Colours of Ostrava (pátek)
„Ne, to jako vážně?“
„Děláš si ze mě prdel?“
Něco na tenhle způsob se ozvalo, když jsme se s Jitkou ráno
vyvalily ze stanu a hned z toho sousedního vylezl Tom. Náhoda? Nemyslím si…
Hned po obědě jsme se vydaly směrem do areálu, abychom opět
mohly objevovat další zákoutí a lákadla na Colours, jen co se brány otevřou.
Jedním z našich útočišť se stala čajovna kousek od Design zóny a Full Moon
Stage – zkrátka v hyper hipster oblasti, kde si koupíš vegan (nebo ještě
líp raw) žrádýlko a k tomu cool tašku ušitou z plachet
z nákladních aut. I takového zóny vedle mainstreamových langošů a piva
nabídl vítkovický areál. Vodní dýmka, maté a byly jsme s Jitkou připraveny
řádit!
Nejdříve jsme se zastavily na české Radegast stage, kde už hrála kapela Dalekko. Kluci se snažili, ale nic moc nehráli. Zpěvák byl špaténka. Zato basák, ten byl krásně zhulenej! My jsme ale se chtěly taky pořádně rozproudit. Povedlo se nám to hned na vystoupení italských fešáků (ten
bubeník!) z kapely Kalàscima. Vlivy tradiční italské hudby se mísily
s těmi orientálními, charisma a temperament z hudebníků přímo stříkal
(ten bubeník, ten bubeník!!!), opět skvělý start, který nás uvedl do správné
festivalové pohody.
Z divokého tance nám vyhládlo, rychle jsme si došly pro
jídlo a pak utíkaly zpět na vystoupení Aurory. Norská éterická zpěvačka ihned
ukázala, co v ní je. Byla snová, ohromně bezprostřední, milá a sálala z ní
neuvěřitelně silná energie. Po jedné z písniček se najednou rozběhla po mole,
co bylo součástí hlavní stage, seskočila dolů, počkala až vybraná fanynka
přeleze plot, objala ji, vyskočila zpátky na pódium a pokračovala v koncertu.
Prohodila něco ve smyslu, že uviděla tu holčinu s cedulí: HUG ME! …“and I
thought that would be nice.“
Bylo na ní vidět, že je moc mile zaskočená s velikostí a
vřelostí publika. Atmosféra byla tak dokonalá, že když se blížilo finále
několika jejích písní, vysvitlo slunce zpoza mraků. (Jako vážně? kýč…) Aurora měla
tu schopnost velmi zapůsobit na živo. Když jsem před Colours poslouchala její
písničky, líbily se mi, ale úplně do kolen jsem z nich nešla. Nicméně,
vidět ji, jak to prožívá, to dalo jejím písním úplně jiný rozměr. Tohle však
nebyla jen věc Aurory, takhle na mě během festivalu zapůsobilo více interpretů – od
Tame Impala až po další, které ještě zmíním.
Po osmé hodině jsme se sešly se zbytkem party opět
v čajovně - asi už je vám nad slunce jasné, že jsme tam byli pečení,
zkouření, vaření. Jen tak jsme relaxovali, povídali si o blbostech, o
tom, co už jsme viděli a zažili a co rozhodně vidět a zažít ještě musíme.
Dostali jsme doporučení na americkou transgender umělkyni ANOHNI. Jenže Jitka,
Tom i já jsme byli až moc rozjitření a nebrali to moc na vědomí. Přesto jsme se
na její/jeho(?) koncert dostali včas, abychom zaslechli alespoň pár písní. Zkrátka
jsme na to ale nebyli připravení, teď už to vím. O to víc mě zpětně mrzí, že
jsem tam nezůstala chvíli déle. Byla to hodně silná hudba, silný zážitek –
témata jednotlivých skladeb, texty i ve finále celkové pojetí vystoupení.
Jednotliví členové kapely nebyli vidět, vše směřovalo na obrovské obrazovky,
kde se promítaly záběry žen, které „zpívaly“ texty/písně. Silný hlas Antony
Hegarty se nesl po širokém prostranství a zarýval se pod kůži mnohdy už
přiopilých návštěvníků. Četla jsem několik recenzí a glos na Coulours a
nejednou jsem narazila na tvrzení, že vystoupení právě ANOHNI bylo jedno z nejlepších
a nejsilnějších. Pravdou je, že trhalo srdce i mozky. Témata dotýkající se
politiky, rasy, sexuality, krize současného světa za doprovodu jednoduchých, ale
překvapivě texty skvěle doplňujících elektronických beatů, to vše dávalo
dohromady vystoupení, ze kterého mrazilo. A my, blbci, tam nezůstali do
konce!!! #shame
Srdeční záležitost. Jedním z důvodů, proč jsme
nezůstali na ANOHNI bylo moje lobby za islandský Kiasmos. Když mě jejich hudba
provázela poslední tři čtyři měsíce, co jsem psala bakalářku a učila se na
státnice, prostě jsem je musela slyšet naživo. Jejich uklidňující minimal
techno přilákalo hodně lidí, až jsem se divila. Sotva jsem se přes ten dav
procpala na toi toiku a zase zpátky za Tomem a Jitkou. Tak jsem vrážela do lidí, natrhávala jim pláštěnky za trest, že mi překáží v cestě, užívala si hudbu, vzpomínala jak jsem při dané skladbě propadala zoufalství, že tu zatracenou bakalářku nikdy nedopíši, a zároveň vyhlížela jsem modré vlasy Jitky a moudrý vous Toma v davu.
Díky dokonalému časování Tomáše (a prozíravosti dramaturgů, kteří se zasloužili o to, že se málokteré vystoupení zcela krylo) jsme ten stíhali skoro od každého
něco. Tom zavelel a já chtě nechtě jsem musela říct duu Kiasmos sbohem. Štrádovali
jsme přes areál na britské CC Smugglers. Z electro chillu jsme byli vytrženi mixem rock’n’rollu,
americany, blues a swingu. Zatrsali jsme. Rozpálili nás tak dokonale, že
následovné „velké finále“ v podobě OMAM bylo pro mě osobně zklamáním.
Of Monsters and Men. Pokud čtvrtek byl ve znamení francouzských interpretů, pátek byl jasně severský - další islandská kapela do sbírky. Nikdy jsem z jejich hudby nebyla
nějak odvařená a po tom všem nádherném, energií nabitém zmatku, co jsem ten den
do té doby viděla, se to prostě nesepnulo. Přišli mi chladní a moc… sterilní. Hudebně
samozřejmě kvalita. Světla a show ucházející, žádný halucinogenní nářez jako na
Tame, ale i tak slušné. Asi jsem byla až moc unavená. Prostě se to mezi námi
nespojilo na rozdíl mezi mnou a Aurorou i CC Smugglers nás dokázali víc
vybejkovat.
Poslední vystoupení, co jsme ten den viděli, na Tomův popud
byla slovenská kapela Korben Dallas. Během jejich show zahráli i song, duet,
který nazpívali s Anetou Langerovou. A z ničeho nic se napravo od nás mihla
drobná postava s batohem do zákulisí. Byla to Aneta. Užívala si fesťák a přišla
překvapit své kamarády. Zazpívala svůj part, pozdravila členy kapely, zamávala
do publika a zase zmizela. Ani ten batoh si nesundala. Moc milé překvapení.
Co jsem z pátečního programu nestihla a hluboce toho lituji, každý den si rvu vlasy z hlavy, že jsem neviděla, protože to údajně stálo za to:
- polský rapper Syny, protože nevěřím, že Poláci umí rappovat, bývala byla bych se chtěla nechat vyvést z omylu
- beseda Roberta Fulghuma - beznadějně vyprodáno a zarezervováno do posledního fleku....
- temná bludná Holanďanka Kovacs - protože má údajně taky ráda černou.
- Slow Magic na Electronic Stage - prostě nebyly síly. Teď je aspoň Spotify...
- Spitfire Company: Antiwords - jakožto stará divadelnice mě tohle obzvlášť mrzí. Ale ráno byly fronty na sprchy, což nám rozhodilo časový plán a prostě jsme to s Jitkou nestihl
- Erol Alkan - donutil mě k tomu Jen Sobeček...
Žádné komentáře:
Okomentovat